Velikonoční zamyšlení

Letos je jaro v plném proudu, my jsme trochu revitalizovaly trávník, musíme ale nyní zalévat. Naše víra aby rostla, potřebuje také zalévat, nemůže růst jen tak bez podpory. Víru máme v nádobě hliněné, jde tedy o něco křehkého, musíme na tu nádobu dát velký pozor. Nést ji jako vzácný poklad. Katedrála může vyhořet, ta Notre Dame právě vyhořela a neznáme zatím příčiny. Dnes nám jeden kněz vyprávěl, jakou tam v té Pařížské katedrále zažil živou krásnou liturgii. Liturgie je projev víry, a ta v těch lidech neshořela. Není závislá na budově katedrály. Avšak naše víra může seschnout tak, že přestane mít známky života.

Když jsem byla na stepi v Kazachstánu, v době léta je tam okolo 40 stupňů. Vše je jakoby spáleno. Ve stepní trávě však je život na chvíli skryt. Jakmile začne víc vláhy, tráva se probudí a ukáže svou krásu.

My můžeme mít pocit, že naše víra je zchřadlá, seschlá, skomírající. Církev nám ale nabízí každoročně prožít skrze postní dobu a hlavně ve dnech Velikonočního tridua obnovení, oživení víry. Pokud zůstaly byť suché kořeny, je tam život a může se rozvinout. A jak krásné je se dívat na rozkvetlou louku či step. Nemysleme si, že ta suchá tráva a kořeny jsou na spálení. Nejsou určeny do ohně, ale k rozhoření víry, naděje a lásky.

Kéž bychom zakusili oživení, probuzení a rozkvět své víry o letošních Velikonocích. Kristus zmrtvýchvstalý je dárcem života, vláhou a sluncem.